pondělí 19. června 2017

Město pod vodou: co je nám známo o „Krymské Atlantidě“?

Město pod vodou: co je nám známo o „Krymské Atlantidě“?

http://naukatv.ru/upload/files/10a33dff05f674acc322edc5c9109ff133653443(1).jpg

16. března proběhlo v Moskvě promítání filmu «Akra. Krymská Atlantida» o vykopávkách starořeckého města, patřícího do rozsahu Bosporského království. Město zmizelo pod vodou a opět bylo nalezeno archeology v 80. letech 20. století. O tom čím je unikátní tato památka v rozsahu ruské archeologie, vyprávěl Viktor Vachoněev, zástupce ředitele Černomořského centra podvodního výzkumu, který se zabývá vykopávkami podmořské části města.
- Co je známo archeologům o Akře k dnešnímu dni?
Město Akra bylo založeno řecký přesídlenci na konci 6. – na počátku 5. století př. n. l. Také spíše bylo výsledkem vnitřní kolonizace Borporu, kdy taková města jako Pantikapea nebo Nimfea, rozšiřovali sféru svého vlivu. V 5. století př. n. l. se Akra stala součástí Bosporského království a existovala přibližně do 3. století př. n. l.. Byla nejjižněji umístěným starořeckým městem v Kerčském průlivu.
Podle zpráv řeckých autorů, Akra bylo označením mysu, který vítal řecké obchodní lodě připlouvající do Kerčského průlivu. Ve skutečnosti byla Akra založena na nízkém, hluboce do moře mířícím mysu a byla výhodným místem s nezamrzajícím přístavem. Dějiny tohoto místa se podařilo odhalit na základě archeologických pramenů. Centrum černomořského podvodního výzkumu a Ermitáž v posledních šesti letech prozkoumali obranné stěny ze 4. století př. n. l., obrannou věž a obytné čtvrti staveb města.
http://naukatv.ru/upload/files/a8ef1f33a2ef0bc9e26fd3075a65afc0199e6bfc.jpg

Okolí města bylo zemědělský obdělávaným územím (v řečtině – chora, v tráčtině – lidé): každého jitra lidé z města vycházeli na své zemědělské pozemky za obživou, a večer se vraceli zpátky.
-             Proč město zaniklo?
Příčiny zpustnutí města nejsou zcela vyjasněné. Nešlo o katastrofu. Mohli k tomu přispět nájezdy barbaru a přirozené procesy a změny klimatu: stoupáním hladiny moře a lidé se přesidlovali dále od břehu. Nakonec město zcela opustili.
Na konci 18. století bylo známo umístění všech měst Bosporského království. Těmi byla Pantikapea, Nimfia, Kimmerik. Pouze Akru se nedařilo objevit. Proč? Podle starořeckého slova «akra», které znamená vyvýšenina, ve významu akropole, nebo vrchní město. Proto Akru hledali na vyvýšeném místě, podle logického závěru, že takého umístění je výhodné pro obranu.
Podmořští archeologové nalezli Akru až na počátku 80. let minulého století. Událost nálezu byla legendární. Roku 1982 patnáctiletý chlapec Alexej Kulikov brouzdal po břehu a na jednom místě zcela nečekaně našel starou minci. Později posbíral až 150 takových mincí. Když mince ukázal odborníkům, vyjasnilo se, že nejranější a nejstarší mince od sebe dělí 1000 let. Bylo zřejmé, že nešlo o náhodné nálezy, bylo zřejmé, že přímo pod vodou se rozplavují kulturní vrstvy. Když na tomto místě provedli archeologové svou první podvodní expedici, nalezli v hloubce 2 - 3 metrů obranné stěny, vystupující nade dnem, cisternu zaplněnou sedmi amforami vyrobenými v místě Heraklea pontika (4. století př. n. l.) a mnoho dalších zajímavých nálezů. Tak byla Akra lokalizována. Mince byli měděné, ražené v Bosporském království. Jedna mince byla zlatá a datována do doby vlády bosporského panovníka Kotise.
http://naukatv.ru/upload/files/af126842f5f3ea622f38c1e5464e6275434a05f6(1).png

Přestože dosud nebyl nalezen jediný nápis, který by potvrdil, že se skutečně jedná o Akru, máme za to, že je to opravdu ona. Řekové tradičně popisovali pobřeží a vzdálenosti jednoho města od druhého. Ze starých záznamů je nám známá vzdálenost Akry od jiných sousedních měst – Kitea a Nimfea. Přibližné místo nalézající se ve vzdálenosti od obou měst se shoduje s místem, kde byla nalezena Akra. Mimo to můžeme bezpečně hovořit o tom, že osídlení bylo městem, protože jedině města v té době měla mohutnou obranou sktrukturu. Proto jsme si z 99% jisti, že jsme zde identifikovali právě Akru. A mladík, který zde nalezl mince, vyrostl a stal se archeologem. Nyní sám vede výzkumy v Akře. Proto se také stal filmovým hrdinou.
-             Co právě zkoumá Alexej Kulikov?.
V současnosti je na břehu kousíček města přibližně 10% území. Právě zde začal svůj výzkum Alexej, zde nalezl několik nemovitostí z doby římské. V letech 1997 až 2011 se žádný výzkum v Akře neprováděl. Až v roce 2011 nastala příležitost obnovit znovu vykopávky. Obrátil se na mě vedoucí jedné z archeologických expedic Ermitáže Sergej Solověv s návrhem obnovit podmořskou expedici. V letošním roce jsme již v šestém období našeho společného projektu. Za tu dobu se nám podařilo zjistit, že pod vodou jsou uchovány minimálně 1,5 metru vysoké stěny města a ne jen 20 - 30 cm, jak jsme viděli na počátku. Stěny jsou dobře uchované. V základech obrané věže jsme našli a prozkoumali mohutné dřevěné trámy. Pravděpodobně byly prostředkem boje s vysokou úrovní spodní vody – takto byli opevňovány základy věže, aby nedošlo k jejich rozmáčení.
Měli jsme i více jiných nálezů. Organický materiál, který by se na zemi nezachránil, byl pod vodou ochráněn hlínou nebo pískem konzervací. To nám dovolilo nalézt předměty z domácností, které používali dávní Řekové. V roce 2013 jsme našli výborně zachovaný dřevěný hřeben z doby helénismu (4. – 3. století př. n. l.). Jednu stranu měl mohutnou, druhou jemnou. Je možné, že jedna strana sloužila k vyčesávání vší. Důležité je, že tyto předměty nám dovolují obnovovat mikro-dějiny. Je tak možné si představit, jak si starořecké ženy Akry rozčesávaly vlasy.
Dalším zajímavým nálezem z roku 2015 – je zlatá náušnice v podobě lva. Jedná se o unikátní mistrovské dílo techniky klenotníka Bosporu. Takových náušnic bylo za celé dějiny archeologie nalezeno jenom 16 – 18 kusů. Některé z nich jsou v Ermitáži, jiné v Louvru. Avšak všechny pocházejí ze severního Přičernomoří.
http://naukatv.ru/upload/files/e844edbc8419b2e7299d1d7c132eab1bc0df2b3a.jpg

-             Jaké jsou zvláštnosti výzkumu Akry?
Jedná se objekt, složitý pro vykopávky. Nachází se v hloubkách do čtyř metrů v místech mořského příboje. I malé vlnění na moři, lehký větřík zde znemožňují podmořský výzkum. Navíc se pod vodou ztrácí mnoho času při fixaci nálezů – zaznamenáváním, fotografickou dokumentace nebo videozáznamem.
Nehledě na rozsah expedice, území, které jsme obsáhli je poměrně skromné – kolem 100 metrů čtverečních, což je skutečně málo. Území celého města zaujímá nejméně 4 hektary, což je typické pro města té doby. Práce na našem úseku probíhá ráno nebo večer, když se uklidní vlnění na moři. Sezona je zde na jeden měsíc v každém roce. Je to poměrně krátká dob, avšak stávající financování nám nedovoluje pracovat déle. V tomto roce se pokusíme protáhnout expedici až na 1,5 měsíce. Výzkum bude probíhat v měsíci červenci.
-             Kdo se v současnosti podílí na vykopávkách?
Pracují zde odborníci našeho centra, Ermitáž je zde jako partner a máme i několik dobrovolníků. Samotná podvodní expedice není veliká 10 – 15 lidí. Zatímco na souši se může archeolog podřídit požadavkům staršího, proto se vykopávek mohou účastnit i studenti. Pod vodou musí být každý archeolog profesionálem, aby se mohl samostatně rozhodovat.
Při práci pod vodu často používáme pískové vysavače, které odsávají půdu a dopravují ji na povrch, kdy se dodatečně pomývá a prosívá. Tímto způsobem zachycujeme vše, co se nachází na dně. Na příklad v minulém roce jsme zkoumali obydlí ze 4. století př. n. l., uprostřed kterého byla nalezena pec. Při vymývání jsme zjistili, že celá podlaha byla zaplněna skořápkami vlašských ořechů, luštěninami, semeny, peckami třešní a oliv. To nám umožnilo uvidět co jedli v tomto domě před 2,5 tisíci lety, v této místnosti. Zde seděl dávný Řek a loupal olivy.
http://naukatv.ru/upload/files/59400226085c6ce323ca3c435a66985878654369.jpg

-             Čím je významný tento nález pro ruskou archeologii?
Jedná se o unikátní památku podmořské archeologie černomořského akvatoria co do míry uchování této památky. Můžeme zkoumat město, zalité vodou a zároveň rozpracovávat metodiku výzkumu zatopených měst. Akra nebyla rychle zatopena vodou, trvalo to stovky let. Zachovala se díky ochraně obranných stěn, které chránily město před bouřemi. V jiných městech – Fanagorii, Chersonesu a dalších – to probíhalo jinak. Unikátní jsou zde nálezy ze dřeva. Jsme zvyklí na dřevěné nálezy zejména z Novgorodu, podle kterých usuzujeme na způsoby života v minulosti dávného Ruska. Zde jsou to nálezy antické, které jsou o 1,5 tisíce let starší než novgorodské.
Pramen: Čerdak
Viz také:
Přeložil: N. Nikolov, 18. 06. 2017


neděle 21. května 2017

Cena za (znovu) přijetí křesťanství

Cena za (znovu) přijetí křesťanství – nebo zrada tisíciletých tradic 

Staré Velké Bulharsko bylo od svého počátku budováno jako státní útvar, v jehož čele stáli panovníci pokřtění přímo v Konstantinopoli. První panovníkem byl Kubrat (v letech 623-668), který byl vychován společně s císařem a jejich přátelství trvalo, až do císařovy smrti. Společně s Kubratem byl pokřtěn i jeho bratr Sambat/Šámbat a dokonce i Kubratovi synové. Asparuch uprchl k svému strýčkovi Sámovi (Šam Bat, Sambat, kníže Sámo, 593–653) do západní části říše. Tady, mezi slovanskými kmeny, krátký čas pomáhal strýci při vůdcovství nad knížectvím Duloba. Zanedlouho však, byl Sámo zavražděn. Po Sámově smrti Asparuch odtáhl k Dunaji a následně, roku 679 vkročil na císařské území Byzancie. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Asparuch) Zejména jeho syn známý Asparuch (žil v letech 681-1018), byl pokračovatelem otcova díla na rozsáhlých územích od Karpat až po Balkán.
Křesťanské tradice a jejich přímé ohrožení bylo důvodem, proč Konstantinopol požádala o pomoc Bulharsko v době Arabského vpádu. Panovník Tervel výrazně přispěl se svou armádou a zničil arabský útok roku 718 před branami Konstantinopole. Jako dík mu za záchranu města mu byl přiznán titul Kesar/Kaicer – císař a po jeho smrti byl Teoktistem prohlášen za sv. Trivelia, prvního bulharského svatého.
Velkou chybou historiků je zamlčování faktu, že Bulharsko mělo přístup na Balkáně ke třem mořím již za vlády knížete Presiana (žil v letech 836 - 852), který ovládal polovinu Černé hory, Albánie a na konci své vlády připojil Filipi a umožnil přístup k pobřeží Bělomořské Trákie a připojil je k bulharským územím po své misijní cestě ke Smoljanům. Právě tak vypadalo bulharské etnické složení, a území státu do roku 864. Málo známou informací je, že Kníže Presian dožil jako oslepený kněz na okraji své říše a jeho hrob se nalézá nedaleko Michalovec na Slovensku (www.sarakt.eu/Epigrafická%20památka.pdf).
 Etnické členění a rodové rozmístění Bulharů v dobách vlády knížete Presiana.
https://tangrabg.files.wordpress.com/2010/12/plemenno-usvoqvane-na-balkanie.png?w=640&h=637

Rozsáhlá území státu byla ztracena v krátkém historickém okamžiku, kdy panovník Boris I (v letech 852-889), byl donucen vnějšími okolnostmi (znovu) přijmout křesťanství pro svůj národ. Toto rozhodnutí nebylo jeho samovolným počinem. Po sedmi po sobě následujících válkách, které prohrál, obdržel od Řeků podmínku, že jeho národ musí přijmout křesťanství, kterou kníže Boris přijímá. Výsledek tohoto zrádného rozhodnutí je popsán:
„Bulhaři povstali proti svému panovníkovi, protože byli odtrženi od víry svých předků a pokusili se jej zabít“ (Zonara).

Co učinil panovník Boris? Povolává Řeky na pomoc v okamžiku, kdy jeho národ jej považuje za slabého vůdce:
„… v té době v Konstantinopoli probíhaly přípravy k další válce s Bulhary, povstalci, ne proti jejich panovníkovi a křesťanům, kterým chtěli takto pomoci…“ (Simeon Logotem).
O něco později hledá car Boris historické omilostnění a zasílá dotazy k papeži Mikuláši I., zda zabití velkého počtu vlastního lidu (jiné víry) není hříchem … A obdržel následující odpověď:
„Ve Vašem výkladu, jakým jste splnil Boží milost a prosadil křesťanskou víru, kdy jste tak učinil, aby byl celý Váš národ, což ten po svém pokřtění nepřijal jednoznačně a s velkým odporem se postavil proti Vám, kdy tvrdili, že od Vás nedostali dobrý zákon a snažili se Vás odstranit a vybrat si jiného na Vašem místě a jak jste připraven proti nim s Boží pomocí, jste je porazili od nejvyšších až po ty poslední a zajali jste je ve svých rukách. Víme jak ze zajatých všichni vůdcové a velmoži včetně jejich synů byli potrestáni mečem, avšak ostatním nebylo ublíženo. Přejete si vědět ohledně těch, kteří byli zbaveni života, zda na Vás nepadá hřích.
K tomu v žádném případě nedošlo bez hříchu, ne však z Vaší viny, kdy i synové, kteří se nezúčastnili záměru svých rodičů a nebyli přistiženi, že by proti Vám povstali se zbraní v ruce a tak byli pobyti společně s viníky.
Sdělujete nám, že jste pokřtil své podané proti jejich vůli, což vyvolalo vzpouru ohrožující Váš život.
Za tento čin Vám náleží chvála, že jste upevnil svou autoritu, kdy jste rozkázal zabít zbloudilé ovce, odmítající se nechat zahnat do koliby.
Nedopustil jste se žádného hříchu, kdy jste projevil takovou krutost: naopak zasluhujete pochvalu, protože jste zničil nepřátele, kteří odmítli se připojit do lůna Apoštolské Církve a tímto způsobem se vyřadili z Království nebeského z národů pod Vaší správou. Nechť se car nebojí zabíjení, pokud to pomáhá udržet podané pokornými nebo pro podřízení se ke křesťanské víře! Bůh Vás odmění za hříchy na tomto světě ve věčném životě.“

Ještě jeden dodatek k bulharskému přepisu Manasievovi kroniky:
„Jakmile on byl pokřtěn, povstali Bulhaři proti němu a chtěli jej odstranit, protože odstoupil od jejich víry. Ten však vystoupil s velkou silou a zvítězil nad nimi, od té doby nechal jedny pokřtít dobrovolně jiné silou“. 
A dále
Náležím k nově pokřtěnému bulharskému lidu …On (Boris) silou Kristovou a křížem ve znaku zvítězil tvrdě i nepokorný bulharský národ …“ („Zázrak sv. Jiří s Bulharem“ – 10. století).

Tady nastal problém – zrádci (caru Borisovi) se nepodařilo přepravit řeckou armádu na druhou stranu Dunaje a sem křesťanství neproniklo až do 12. století a k tomu došlo, až pokřtěním Kumánů od Maďarů.
Přesto Patriarcha Fotius poučuje Borise I. v jednom ze svých dopisů: „Neukazuj nikomu, že vynaložené úsilí bylo zbytečné a nepříjemnosti, které jsme s radostí učinili pro Vaše spasení“.

Výsledkem provedeného „znovu pokřtění bulharského národa“ došlo ke zmenšení rozlohy bulharského státu o polovinu.

dále poznámky překladatele:

·                    Poslední dobrovolnou územní ztrátou bylo darování území kolem Sremu (dnešní Sremské Mitrovice nedaleko Beogradu) – pro vymezení sídelního místa arcibiskupa sv. Metoděje carem Borisem I. do majetku katolické církve. Nástupce sv. Metoděje se na základě jeho rozhodnutí stal jeho Gorazd, jehož hrob leží dnes v Beratu (dnešní Albánie). Celá tzv. Velkomoravská legenda proběhla na územích kolem řeky jižní Moravy tj. územích dnešního Srbska.
·                    Nesmírný význam na uhájení územní celistvosti bulharského území v té době mělo vystavěné hraniční opevnění val dnes nazývaný „Novákova brázda“ (http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2017/02/novakova-brazda-cinska-zed-v-bulharskem.html). Hraniční opevnění po několik století oddělovalo svět křesťanský od světa pohanského, mimo jiné od příbuzných vyznávající dosud víru předků. Náklady na výstavbu, provoz a údržbu byly pro raně středověký bulharský stát nesmírně nákladné.

https://tangrabg.files.wordpress.com/2010/12/karta_pbd_s.gif?w=640&h=1037

Vysvětlivky mapě:
Území zabraná Maďary (červená barva)
Bulharská území za vlády cara Borise I. (zeleně)
Bulharská severozápadní území vazalská na Maďarsku (fialová barva)
Osídlení zabraná Pečeněhy/Černými Bulhary (barva pískovce)
Území získaná za vlády Simeona I. (tmavě zelená barva)
Zelená bíle tečkovaná území byla navrácena Byzanci za vlády cara Petra I.

·                    Další přímo astronomické výdaje vynaložil raně středověký bulharský stát při výstavbě a provozu dvou knižních škol (dnes bychom řekli universit), první byla při vladařském sídle v Preslavi a druhá v Ochridu. Zachránění učedníci sv. Metoděje zde přepisovali, překládali církevní díla a další poznatky, až 20-ti tisícům mladých mnichů, kteří zde dostávali nejvyšší vzdělání, a jejich dalším úkolem bylo je šířit do všech koutů Bulharska.
Ochridská škola využívala především katolickou církví uznávanou hlaholici, proto až do 18. století notáři v Chorvatsku zapisovali významné události svého národa tímto typem písma.
Preslavská škola přijala pro rychlejší zapisování svatých textu nový typ písma později nazvaný cyrilice/azbuka, který se stal pro německé církevní zástupce na Velké Moravě důvodem pro zásah proti učedníkům sv. Metoděje po jeho smrti. Náklady na zhotovení středověkých svatých knih (ručně psaných na pergamenu) nesl celý bulharský národ.
Nově vyškolení kněží vyrobili 300 až 400 tisíc knih během 7 let. Ke zhotovení takového počtu knih bylo nutno použít kůže 15-20 milionů jehňat a kůzlat. Z jedné kůže bylo možné vyčinit maximálně 8 stránek a jedna kniha měla minimálně 300 - 350 stránek.
·                    Stovky a tisíce knih z klášterních knihoven a kostelů a byli později v dobách Byzantské nadvlády celými povozy a loděmi vyváženy do dalších zemí dnešního Běloruska, Ukrajiny a Ruska a staly se základem tzv. „Slovanské civilizace“.


Přeložil a doplnil N. Nikolov, 21. 05. 2017

neděle 23. dubna 2017

Město staré 8000 let př. n. l. nalezeno v Bulharsku

Město staré 8000 let př. n. l. nalezeno v Bulharsku


*        Sobota 18. 03. 2017
*         
*        http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=87535

http://bultimes.com/wp-content/uploads/2016/07/ostanki.jpg


Chrám posvátného hada, tak byla nazvána svatyně, byla nalezena počátkem měsíce června minulého roku. Místo se nachází 4 km od obce Sarnica, nedaleko známého lázeňského místa Mineralni bani/Minerální lázně, okres Chaskovo/Bulharsko. Svatyně je datována do období 8 tisíciletí př. n. l., je tedy starší než dávné město Inků v Peru – Machu Pikchu, o kterém archeologové říkají, že bylo postaveno kolem roku 1400. „Chrám „Posvátného hada“ nedaleko obce Sarnica je jediným v Bulharsku s takovým počtem poskládaných hadích hlav a hadích prvků. Jiné podobné místo není známé.“ To bylo sděleno na tiskové konferenci prof. Anou Radunčevou, odbornicí na prehistorii v místě Mineralni bani, která již 60 let pracuje ve svém oboru. Jediné analogické místo k našemu objektu se podle ní nachází jenom v Malé Asii.

Ve skalním masivu jsou zde jasně vidět vytesané hadí hlavy, lidské profily, schody, výklenky a také zde byla nalezena jeskyně. Nadcházející výzkum bude velmi pracný. Nejsenzačnější podle prof. Radunčevé jsou prvky ve skalách, které se dají datovat do 8. tis. př. n. l. To identifikuje skalní masiv jako památku neolitické kultury v Bulharsku. Je částí velké soustavy svatyní v Rodopech. Až dosud bylo nalezeno 250 kultovních komplexů, vysvětlila prof. Radunčeva.

Podle ní „jsou otesané skály s lidskými obrazy a hady dílem lidí s velkými znalostmi astronomie, kteří byli zároveň dobrými mořeplavci. Předpokládá se, že společnost tehdy byla organizována kmenovým vůdcem a všechno co bylo prováděno, mělo rituální úlohu. Sledovali pohyby nebeských těles, což se promítalo v jejich rituálech. Tito lidé věděli, co dělají, což je známkou vysoce rozvinuté společnosti“, prohlásila prof. Anna Radunčeva. „Zatím z neznámých důvodů tato společnost po čtyřech tisíciletích zmizela“, dodala profesorka.

Podle prof. Radunčevé chtěli „naši předkové ve vyobrazeních hadů ukázat spojení mezi lidmi a bohy, prostřednictvím hadů. Hadi v těch časech byli obdařeni různými funkcemi. Celé posvátné místo, tyčící se poblíže místa Sarnica, je jako obklopeno na vrcholu hady, kteří jej střeží. Tesané vrcholky mají astronomický aspekt, protože hadí hlavy zastupují nebeská tělesa. Významově to znamená, že had „pohltil“ celý skalní vrchol, podobně jako u „Malého prince“ od Exupéryho, kde hroznýš spolknul slona. Je také možný výklad, podle kterého je had hybatelem času“, vysvětluje prof. Radunčeva.


Na některých místech je had považován za ochránce posvátných pozůstatků, je symbolem plodnosti. V místě známém pod názvem Belintaš byl nalezen basreliéf, který zobrazuje lidské tělo s hadí hlavou, na šíji hada visí lidská maska, kde se dá předpokládat, že had mění svou podobu. Je také známo, že had hájí spravedlnost a trestá pochybení.


Ve východním Řecku je známý basreliéf s lidskou postavou a hadím obličejem, který umožňuje odborníkům spojit je opět s nálezem z Malé Asie, která je podle nich kolébkou lidské civilizace. Svatyně tohoto typu jsou známá z Itálie, Španělska i Bosporu. To podle názoru prof. Radunčevé vytváří představu celkové soustavy svatyní stejného typu. Znamená to, že jsme součástí mnohem větší civilizační společnosti. V tak vzdálené době, Evropa něco takového ještě neznala, okomentovala poznatek prof. Radunčeva.


Na podzim, kdy opadává listí ze stromů, je možné vidět více z Chrámu posvátného hada, který se nachází poblíže místa Sarnica. Předpokládá se, že v základech celého komplexu bude nalezena nějaká keramika. Je zajímavé poznamenat, že dvě kamenné sochy hadů byly nalezeny v obci Simeonovgrad, poblíže lázeňského místa Mineralni bani.


K tesání skal a vyobrazení postav bylo nesporně používáno kamene a křemenů, tvrdí prof. Radunčeva a tak tomu bylo až do doby prvního používání kovu ve 4. tisíciletí př. n. l.


Všude, kde jsou nějaké svatyně, je přítomna i magnetická anomálie. Proto není náhodné, že „Hadí město“ uchovává vysoko umístěnou jeskyni ve skalách, které se samotné tyčí do výšky 40-50 metrů. Lidé z tohoto místa znali velmi dobře každou hvězdu na obloze, jako i to, kde se nachází na obloze, bezchybně znali také každý ostrov v Egejském moři, kam se vraceli do Malé Asie, připomíná prof. Radunčeva. Podle ní lidé té doby znali pro nás skryté poznání spojené s duchovním životem.


Pramen:  bultimes

Přeložil: N. Nikolov 21. 4. 2017

úterý 28. března 2017

Odhaleno tajemství původu Skytů

Odhaleno tajemství původu Skytů

03. 03. 2017


Золотой гребень скифов на выставке в ГИМ

Antropologové Moskevské university prohlásili, že legendární národy Skytů, žijící ve stepích Ukrajiny a Ruska, jsou původními obyvateli těchto míst, kteří se smísili s nevelkým počtem migrantů ze Střední Asie. Bylo to uvedeno ve stati publikované v  American Journal of Physical Anthropology.

Skytové jsou dávným národem, který žil na územích Přičernomořských a Přikaspických stepích v dobách 8. – 4. století př. n. l. V různých historických dobách historikové Ruska, Polska a řady dalších zemí považovali Skyty a jim příbuzné Sarmaty za „zakladatele“ svých národů, při nepochopení rozdílů mezi jazyky slovanskými a íránsky hovořícími národy. V současnosti se odborníci neméně úporně přou o původu Skytů.
Dnes existují dvě základní hypotézy původu Skytů“. Vysvětlila Alla Movsesjanová, antropoložka Lomonosovi Moskevské státní university. Podle první z nich jsou „Skytové příchozími na území Severního Přičernomoří ze Střední Asie i místní původní indo-evropské obyvatelstvo bylo jimi ovládnuto a asimilováno. Nebo jsou Skytové geneticky spojeni se národy srubové kultury – spojením národů pozdní doby bronzové známé z oblasti stepí a lesostepí mezi řekou Dněprem a pohořím Ural“.
Genetické údaje a zvláštnosti stavby skeletu a lebky u Skytů a jejich předpokládaných rodičů nám umožňují pochopit, která ze dvou převládajících hypotéz je pravdivá. Vedeny touto myšlenkou antropoložky A. Moysesjanová a její kolegyně, známá antropoložka Varvara Bacholdinová prozkoumaly strukturu tří stovek lebek Skytů z pěti různých populací těchto lidí, žijících v severních oblastech Přičernomoří a na Krymu.
Porovnáním drobných zvláštností anatomie lebek obyvatel místního osídlení, odbornice zkoumaly rodové zvláštnosti struktury, které jim pomohly pochopit, jak blízcí jsou Skytové a mnohem starší obyvatelé stepí Ruska a Ukrajiny, také rozdíly mezi národy Sarmatů a soudobých středoasijských kočovníků.
Jak vysvětlila antropoložka Moysesjanová různé variace ve struktuře lebky jako dodatečné nebo nepravidelné švy, nepravidelné srůsty, v základech lebeční kosti a ve švech máji dědičnou povahu. To dovoluje prozkoumat vazby mezi populacemi, dokonce v okamžiku, kdy chybí údaje DNK, s čímž však nesouhlasí někteří genetikové. 
Určením typických i drobných zvláštností lebeční struktury každého zkoumaného národa zjistily antropoložky Bacholdinová a Moysesjanová, že obě zkoumané hypotézy etnogeneze Skytů jsou částečně pravdivé: genofond Skytů se zformoval na základě potomků místní srubové kultury Doby bronzové a populací migrujících ze Střední Asie – Kultury andronovské a okuněvské.
Podobné závěry je možné učinit o původu Sarmatů, k čemuž podle slov odborníků zatím chybí podklady. Uvedené výsledky, jak poznamenala A. Moysesjanová opětovně vyvracejí chybné představy o tom, že Skytové a Sarmaté mohli mít nějakou úlohu při formování prvních slovanských národů, které byly prezentovány v sovětských dobách.
Podle hypotézy akademika Rybakova, vyslovené v knize „Herodotova Skytie“, se část skytských národů, tak zvaní Skytové-zemědělci, podíleli jistým způsobem v etnogenezi Slovanů vlivem jejich dlouhodobé geografické blízkosti. Představy o tom, že Skytové jsou přímými předky Slovanů, nemají opodstatnění, ani mezi archeologickými, ani antropologickými, ani genetickými a ani lingvistickými údaji“, - uzavírá antropoložka.
Přeložil N. Nikolov, 28. 3. 2017








pátek 24. února 2017

Kočovníci zaplavili Evropu před 5000 lety

Kočovníci zaplavili Evropu před 5000 lety, při obstarávání cizích žen

Alexandr Chramov/infox.ru
http://www.infox.ru/science/human/2017/02/22/5000_lyet_nazad_YEvr.phtml

22. 02. 2017
http://www.infox.ru/photos/2017/96/218796/331x252_BQGhcTSBsbIgBcao6c6CSumJ5H5YKVMy.jpg

agentura: TASS
Genetikové vysvětlili, že přibližně před 5000 zavalila Evropu migrační vlna skládající se především z kočovníků, svobodných mužů. Používání koňských povozů, se stalo lákadlem v očích místních žen.
O tomto se píše v odborné stati vědců ze Švédska a USA publikované v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Jak je známo, soudobí Evropané jsou potomky dvou skupin obyvatel – původních lovců a sběračů a blízkovýchodních farmářů, kteří sem přišli před 9000 lety. Evropa však před 5000 – 4800 lety byla vystavena velké migrační vlně – přílivu obyvatel ze stepních oblastí současné Ukrajiny a Ruska.
Podle údajů archeologů se zde ocitli představitelé tak zvané jámové kultury. Je možné, právě oni byli nositeli pra-indoevropského nářečí, ze kterého později vzešlo 400 indoevropských jazyků. Autoři stati se rozhodli vysvětlit, jaký byl přínos těchto lidí do genetické různorodosti Evropanů.
Odborníci prozkoumali genom 20 dávných Evropanů, žijících v dobách příchodu farmářů z blízkého východu (před 6000 – 4500 lety) a také 16 Evropanů, narozených po příchodu představitelů jámové kultury (před 3000 – 1000). Zejména odborníky zajímal přinos migrantů do X – chromozomu. Protože silné pohlaví nese pouze jeden X – chromozom, znamená to, že čím více bylo mužů mezi migranty, tím menší vliv měli na genetiku ve srovnání s ostatními chromosomy.
Bylo vyjasněno, že přínos blízkovýchodních farmářů do X chromozomu ke všem ostatním chromosomům byl přibližně identický. Znamená to, že počet mužů a žen mezi příchozími byl přibližně stejný. Jiná situace je u přínosu kočovníků jámové kultury v X chromozomu byl neznatelný – odborníci vypočetli, že poměr mužů a žen mezi migranty byl 10:1. Podobný fenomén se udál mezi španělskými conquistadori, kteří připluli do Jižní Ameriky zpravidla svobodní bez žen, a zde se smísili s místními ženami.
Autoři stati předpokládají, že něco podobného se stalo před 5000 lety. Odborníci říkají, že ne zcela nutně museli kočovníci zajímat ženy silou u místního obyvatelstva. V daném okamžiku nově příchozí ovládali novější technologie v oblasti metalurgie a chovu koní, aktivně využívali nejnovější vynález kola. Je tedy možné, že právě vlastnictví koňských povozů a bojovnost je činilo přitažlivější v očích místních žen.

Přeložil: N. Nikolov, 24. 02. 2017

středa 22. února 2017

Novákova brázda – „čínská zeď“ v bulharském provedení

Novákova brázda – „čínská zeď“ v bulharském provedení


http://kostadin.eu/2014/11/16/%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B0%D0%BA%D0%BE%D0%B2%D0%B0%D1%82%D0%B0-%D0%B1%D1%80%D0%B0%D0%B7%D0%B4%D0%B0-%D0%B1%D1%8A%D0%BB%D0%B3%D0%B0%D1%80%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%82%D0%B0-%D0%BA%D0%B8%D1%82%D0%B0%D0%B9/


Rozšiřování bulharského státu na jihozápadě Evropy

Pokud se rozhodneme ověřit, která je nejmohutnější stavba lidských rukou v Evropě z veřejných zdrojů se dozvídáme, že tou je Adrianův val (Adriánova stěna). Ta je dlouhá 117 km a přehrazuje Velkou Británii z východu na západ. Představuje kamennou stěnu o výšce 3 m a šířce 2 m, po celé délce je přerušována pouze 78 opevněnými branami. Celá stavba byla vystavěna Římany v 2. století a jejím úkolem bylo bránit římské provincie na ostrově proti nepokořeným Kaledoncům ze severu (pozn. překladatele – stavěna najatými tráckými staviteli, kteří se zde ocitli v rámci armádních legií vyslaných sem z balkánských území) 1. Navzdory informacím v encyklopediích, však existuje jiný velký val, který je skoro tři krát tak dlouhý, avšak méně známý, respektive je znám pouze úzké skupině odborníků a historiků 2.
Novákova brázda je známa také jako Severní Novákova brázda (na rozdíl od druhého podobného bulharského valu ve Valašské rovině – Sjudice, nazvané Jižní Novákovou brázdou) je nejmohutnější památkou pozemního stavitelství v Evropě. Délka stavby dosahuje více jak 330 km. Začíná na břehu Dunaje, jižně od obce Chinova v blízkosti Železných vrat (dnešní území Rumunska). Stěna se táhne ve východním směru, kdy místy její směr zahýbá na jihovýchod nebo severo východním směru. Stavba končí 30 km od Ploeště v podhůří Karpat. Představuje zemní val o výšce více jak 4 m s okopem a zaměřením na severní stranu.
Úkolem zemního valu bylo chránit bulharská území v Zadunajském Bulharsku proti Avarským útokům a byl vystaven v prvních letech vlády Kana Asparucha stejně jako na jihu od Dunaje po jeho vítězství nad Římany (roku 680). Pojmenování valu pochází až z konce 19. století, podle legendy (kdy z valu zůstal náznak rovu a v lidové představě vyjadřoval širokou brázdu táhnoucí se napříč Valašskou rovinou) byl val vystavěn Babem Novákem, který jako první člověk rozoral divokou Valašskou step a zároveň vyoral brázdu, aby ji chránil území před vnějšími nepřáteli. V toto legendě jsou uvedeny oba hlavní důvody vynaložení největší lidské stavby v Evropě.

Bulhaři se neomezili pouze na uvedené stavební dílo, vybudovali i druhý val, kamenný, který analogický Adrianově stěně stojící v Británii. Vede od pobřeží černého moře u Konstance východně až od místa Černá voda u Dunaje na západě. Je označen za Kamenný val – v délce 54 km, výšce 4 a síle 2 m, byl vybaven 24 pevnostmi rozmístěnými po celé jeho délce. Byl vystavěn v 9. století na ochranu vnitřních bulharských území v dnešní Jižní Dobrudže a místě Ludagora proti nomádským nájezdníkům ze severu. (Jiná další stěna byla vystavěna na územích dnešní Moldávie – u města Bolgar na severní hranici státu a vedla od Karpat až k pobřeží Černého moře, další na jihu od Burgasu až po centrální Balkán 3., poslední před Konstantinopolí 4. – pozn. překladatele)
Bulharský stát vystavěl i jiné podobné stavby v období od 7. – 9. století, avšak Novákova brázda a Kamenný val jsou nejmohutnějšími. Jejich stopy jsou zjevné i do dnešního dne, podrobnější informace o nich je dostupná pouze ve specializované literatuře. Důvodem dnešního skrývání faktu, je že obě stavby se nacházejí vně současného bulharského území v Rumunsku.
Rumunští historikové vynaložili nesmírné titánské úsilí připsat výstavbu stěn Římanům, Dákům, Gétům, Gótům, Byzantincům a dokonce nějakým vymyšleným středověkým Rumunům (připomínám, že rumunský národ byl ustaven až v roce 1861), proto každá ze zmiňovaných teorií, jak rychle byla sestavena, tak rychle byla překonána. Dnes se raději k tomuto tématu nevyjadřují. Na druhé straně bulharští historikové také zvlášť tyto mimořádné bulharské stavby nezmiňují, díky tomu zná většina lidí spíše Adrianům val, než by měli ponětí o Novákově brázdě.
Odborné výzkumy, knihy a statě nechybí, jsou pouze v omezeném počtu výtisků. Pokud se někdo rozhodne, navštívit výše zmíněné stavby nebude to mít snadné. Ne proto, že by byl někým zastaven. Bude nutné je prostě pracně vyhledávat, protože v Rumunsku u nich nejsou informační panely. V rozhodujících evropských turistických průvodcích o nich chybí zjevné informace. Je tedy zjevné, že největší stavitelský počin v Evropě je vystaven do pozice úplného zapomenutí.
Přeložil: N. Nikolov, 22. 2. 2017

Předcházející navazující překlady statí:
1.  LONGINUS SDAPEZE ze Serdiky
        2.  Pliska byla postavena již za Konstantina Velikého

3.  Hranice stará 1300 let

4.  Dlouhá stěna před Konstantinopolí